UMĚNÍ PŘIJÍMAT

Znáte to taky? Do něčeho nebo někoho investujete svůj čas, energii, vědomosti, schopnosti a potom někdo přijde a vezme si to? Jen tak? Není tam ani malé "děkuji", žádná vděčnost, žádné oslavy toho, co jste právě vykonali, udělali, vymysleli. Přijímá se to jako samozřejmost. Vy dáváte, proč by druhý nebral?! Jak se v té chvíli cítíte? Podvedení? Odkopnutí? Ponížení? Zůstává ve vás pocit hořkosti? Znechucení? Nemilovanosti? Pocit, že asi nejste dost dobří, když nedostáváte za svou dobrotu nic nazpátek? Tento pocit, jsme v životě asi každý někdy zažili.

Přemíra starostlivosti o druhé na jedné straně, na straně druhé nedostatek pozornosti. Emoční otevřenost versus emoční chlad. Chuť na sobě pracovat a pracovat i na vzájemném vztahu a absolutní nezájem na straně druhé. To všechno jsou protiklady, které občas můžeme zažívat ve svých životech. Ručička pomyslných vah se může vychýlit na jednu nebo druhou stranu, možná tam nějakou dobu i zůstat, ale nic nesmí přesáhnout únosnou mez. Nikdo z nás si nepřeje zůstávat dlouho v podřízené roli, která se nám nelíbí, nikdo se nechce cítit zanedbávaný, nevyslyšený, nepochopený nebo nemilovaný. Když tento stav přetrvává příliš dlouho a vy jste stále ten, kdo dává a nedostává nic nazpátek, narušuje to vaši integritu, vaše hranice, vaše sebevědomí a v neposlední řadě i hodnocení sebe sama. Přichází smutek, vztek, agrese i letargie.Už to zkrátka došlo tak daleko, že nevíte, jak dál a stojíte na rozcestí, zda vše zahodit a vydat se jinou cestou nebo zůstávat v něčem, co vám neprospívá, v sebetrestání. Pokud nemáte dost odvahy a nemáte se dostatečně rádi, možná ještě nějakou dobu setrváte, ale dříve nebo později stejně dospějete k novému pohledu, k nějakému rozhodnutí. Svět i život totiž mají být v rovnováze. Jedno má doplňovat druhé. Pokud je něčeho příliš velký nadbytek, jinde obvykle mnoho schází. Není proto s podivem, že člověka, který rád dává obvykle přitáhne v životě ten, který zase rád bere. Cílem ale je, aby vše bylo v harmonii. Hlavními tématy se v takových případech ukazují: nízká sebeúcta a sebehodnota, nerovnováha mezi dáváním a braním, strach z autorit, strach udělat chybu, strach z toho, že vás nebudou mít rádi, přílišná touha po lásce, pocit, že si to nezasloužíte, atd. Co tedy s tím, když se to děje? První a nejdůležitější je na chvíli se zastavit a uvědomit si, co vlastně chcete a kde v té situaci jste vy sami. Co chcete, aby se opravdu dělo nebo jak chcete, aby se k vám druzí chovali v této situaci? Když to víme, lépe se nám rozlišuje, jestli chování, kterého se nám dostává, je skutečně v pořádku. Mnohdy totiž lidé mají toto vidění po různých životních zkušenostech zkreslené a tuto hranici už neumí rozlišit a nechávají druhé lidi zacházet příliš za své vlastní hranice únosnosti. Můžete mít i pocit, že si to nezasloužíte a je v pořádku, že se k vám lidé takto chovají. Ale to je ta největší lež. Všichni si zasloužíme být milování a všichni si zasloužíme úctu a respekt druhých. Stejně tak si zasloužíme, abychom v životě dostávali i něco nazpět. Nejde donekonečna jen dávat. Dřív nebo později by vás to vyčerpalo. Dávání je krásná věc. Cítíme se při ní dobře, dává nám to smysl, cítíme se potřební, důležití, už jen pocit, že někomu můžeme posloužit nebo nějak ho potěšit, mnohým lidem dělá dobře a může se stát doslova drogou. Když ale toto sladké opojení pomine, zůstává pocit zneužití. V takových případech je dobré se zaměřit i na to, zda umíte přijímat. Umíte přijímat od někoho pochvalu, pomoc, umíte přijímat dary, dotek? A co když to máte jen přijmout a nevracet nic za to? Jaké to ve vás vyvolává pocity? Je vám v tom příjemně nebo vás to trápí, že to nemůžete hned nějak vrátit zpět? Někomu přijímání a braní může způsobovat pocity viny, studu, nedostatečnosti, strach z odmítnutí, obavy z přílišné zranitelnosti, které většinou pramení z dětství. To, že si uvědomíte, že třeba neumíte dostatečně přijímat, je prvním krokem k tomu, jak se cítit lépe.