ŠTĚSTÍ

Štěstí, co je štěstí? …muška jenom zlatá….Okřídlená hláška z filmu "Škola, základ života". Málokdo si už na něj vzpomene, pokud není vášnivým milovníkem filmů pro pamětníky a ještě méně lidí bude vědět, že je to část něžné básně od Adolfa Heyduka, která má i své pokračování. Tato hláška ale natolik zlidověla, že ji používáme ve svém životě skoro tak běžně, jako dýcháme.

A protože 20. března slavíme nejen jarní rovnodennost, ale i Mezinárodní den štěstí, zamýšlela jsem se nad tím, co vlastně štěstí je. Opravdu musí být štěstí jen zlatou muškou, která přiletí a zase hned odletí? Nebo se dá nějakou dobu udržet? Myslím, že nejsem sama, kdo si někdy kladl tuto otázku. Když štěstí zažíváme, chceme si ho podržet a užívat, co nejdéle. Třeba, když se člověk zamiluje, chce si tyto hormony štěstí uchovat. Ale je to smyslem našeho života, být pořád šťastný? A nebyla by to ve finále nuda?

Ani zažívat pořád zázraky by nám asi nepřineslo trvalou radost a štěstí. Za chvíli by i to zevšednělo.

Ohlížela jsem se do minulosti a pátrala jsem, kdy jsem sama prožívala okamžiky štěstí a co se v té době dělo. Nejdříve mě napadly ty okamžiky, když jsem se bála o někoho ze svých blízkých a on vyléčil nebo se zlepšil jeho stav. To bylo to opravdové štěstí. Ale hledala jsem i dál a nemohla jsem si okamžitě vzpomenout, protože štěstí je opravdu jen záblesk, který prožijeme v určitou chvíli. Zazáří jako ta zlatá muška a za chvíli je z toho znovu všední každodennost.. A tak jsem došla k závěru, že mé okamžiky štěstí přicházely s docela obyčejnými věcmi a událostmi. Třeba když jsem poprvé mohla venčit sama psa. Byl to jezevčík a jmenoval se Bak, ale vůbec neposlouchal a páru tedy měl. Táhnul mě na vodítku, kam se mu zlíbilo. Ale ta moje radost, že mě s ním pustili samotnou… Připadala jsem si dospěle a nosila jsem se jako páv. Podobné štěstí jsem si potom zažila ještě dvakrát, když jsem dostala na venčení a výcvik své další dva psy - Ritu a Sandy. Dostala jsem zodpovědnost a k tomu jsem měla PSA. Opravdového psa, kamaráda, se kterým jsem mohla být kdykoliv. Nebo když mi děda dal mého vlastního králíka. Bylo to samice, měla rodokmen a jmenovala se Lady. Skákala jsem radostí a připadala si, jako bych právě vyhrála v loterii. Měla krásný jemný béžový kožíšek a od uší až po čumáček měla roztomilý tmavý pruh. Mám pocit, že to jméno ji definovalo, protože měla skutečně vybrané chování. Nebo další okamžik štěstí, který mi vytanul na mysl,…klavír. Milovala jsem odmalička klavír, líbil se mi jeho zvuk a chtěla jsem na něj umět hrát. Chodila jsem tenkrát do místní "lidušky" na hodiny, ale cvičit jsem neměla kde. Tak mě občas maminka brávala k jejím známým, kteří klavír měli, ale jejich děti na něj moc nehrály. A jednoho krásného dne se tento klavír objevil doma v našem obýváku. Dovedete si představit to překvapení? Naši neměli moc peněz nazbyt, takže představa toho, že bych snad někdy měla svůj klavír, se rovnala asi tak letu na Měsíc. Od toho dne se z nás stali nejlepší parťáci a odehrála jsem na něj všechno, včetně proletářských písniček. Jako dítěti mi to bylo jedno, hlavně, že na to byly noty:). Ráda jsem si pouštěla i "Romantický klavír Jiřího Maláska" a snažila se odposlouchat melodii, kterou jsem si potom dokolečka přehrávala. A samozřejmě Beethovenovu skladbu "Pro Elišku". Tu jsem milovala. Hrát na klavír mě přenášelo do jiného světa a právě tam jsem zažívala to krásně obyčejné, ale zároveň obrovské štěstí. Okamžiky štěstí zkrátka přichází nečekaně a jsou často docela všední. Mohou přicházet v podobě darovaného štěněte, narození miminka nebo svatby. Anebo v podobě vyřešené situace, která se dlouho zdála beznadějná. Přichází i tehdy, když se nám uzdraví někdo blízký nebo se nám povede něco v co jsme už ani nedoufali. Štěstí přichází i v podobě splněných snů, vytoužených cest do dalekých krajin, ale také ve formě pozvání od někoho, na koho jsme si už dlouho mysleli nebo objetí a pochvala ve chvíli, kdy jsme to nejvíc potřebovali. Štěstí, že někoho máme nablízku, že můžeme oslavit narozeniny s těmi, které máme rádi, štěstí v práci…okamžiky štěstí jsou možná prchavé, ale pocit z nich zůstává v našem srdci uložený navždy. Važme si jich.