CO MĚ NAUČIL SAD

Dnešní téma si o napsání řeklo samo. Je doba podzimní, všude dozrávají i poslední hrušky a jablka a stromy se brzy zbarví do žluté, tmavě zelené, hnědé a červené barv. Sušičky doma jedou ostošest, sklepy jsou už teď plné kompotů a mrazáky praskají ve švech. Všechno to ovoce, zelenina a houby čekají, až přijde jejich čas upotřebení. I já jsem si letos hub a jablíček užila dosyta. A právě při sbírání letošních jablek mě napadlo, o čem chci tentokrát psát. O svém sadu. O tom, co všechno mě naučil. Mít vlastní ovocný sad je krásné a je to zároveň plno práce a starostí. Každý se na to dívá jinou optikou. Mít sad je pro mě ale ještě něco mnohem víc. A abych byla přesnější, já nemám sad. Ten sad má totiž mě. Je to můj největší duchovní učitel. Má mě omotanou kolem každé jednotlivé větvičky a já jeho kouzlu totálně propadám. Mám ráda ten pocit, že ho nevlastním, že on si tak hezky a nenápadně vlastní mě. A já se tomu nebráním. Ten sad kdysi zasadil můj děda a my jsme na něm často jako děti a potom i jako dospělí pracovali. Sbírali jsme ovoce, plnili jsme ho do pytlů, odváželi do moštárny nebo do pálenice, něco jsme sušili, z něčeho dělali přesnídávky, džemy a povidla. Na jaře a na podzim jsme ho zase jezdili zvelebovat, prostříhávat suché větve nebo jsme roubovali stromy novými odrůdami. Dodnes tam mám jabloně, které rodí na každé světové straně jiná jablka. Je krásné vidět tu pestrost, která mi roste před očima už několik desetiletí. Můj sad je krásně divoký, přestože má zároveň jasný řád. Občas tam nechávám růst šípky nebo ostružiny a pozoruju, jak mi na jablka chodí srnky a divočáci. Sad si zkrátka žije svým vlastním životem už dlouho. Mám pocit, že už tenkrát, v mém ranném dětství, si mě začal pomaloučku omotávat větvičkami, kořeny a kořínky a já se nechala. Připadám si, že i já jsem v tom sadu už zakořenila a mé kořeny prorůstají stejnou zemí jako jabloně, hrušně a švestky. A čemu mě sad naučil? Například většímu pobývání v přítomnosti. Když ho navštívím, jako by se zastavil čas a já se jen dívám na stromy, procházím mezi nimi a zjišťuji, kolik je kde suchých větví a kde je potřeba něco prořezat, kde zase porostla tráva a kde jsou víc rozrostlé keře. V tu chvíli neřeším nic jiného, než to, co se děje v sadu. Učí mě i trpělivosti. Když například vidím, že dozrávají švestky, už už bych si ráda vzala pár do košíčku na koláč. Švestky ale mají své vlastní tempo a dokud je slunce dostatečně neohřeje, vracela bych se tam pro ně zbytečně. Učí mě i vděčnosti. Na jaře se často strachuju o stromy a květy, aby je nespálil mráz a aby je včely stačily opylovat. A jsem vděčná, když to nakonec zvládnou a já uvidím první zelené plody. Celý rok ale nad nimi bdím dál, protože může přijít silný vítr nebo velký déšť, krupobití nebo velké sucho. A tak jsem vděčná za každé ovoce, které dozraje. A když už dozraje, učí mě pokoře. Pokoře k darům, které dostávám, k samotné přírodě. Snažím se veškerou úrodu využít a zpracovat, rozdat kamarádům nebo upéct koláče, zavařit kompoty a nasušit krájanky na zimu. Tak se u nás na Valašsku říká křížalám. Mít sad je zkrátka něco jako duchovní cesta. Škola života a růstu. Jestli jste hledající, zapomeňte na drahé kurzy a spirituální retreaty, pořiďte si sad. Naučí vás všechno, co k životu potřebujete.