CHYBY

Když jsem byla malá a začala jsem jezdit na koni, říkal nám náš trenér, že kdykoliv z koně spadneme, musíme na něj okamžitě znovu vyskočit. Jednak kvůli sobě a také kvůli tomu koni, abychom mu ukázali, že se nebojíme znovu převzít otěže a zodpovědnost. Byla to skvělá rada nejen pro jízdu na koni, ale i pro život sám. Určitě by bylo příjemné v životě nepadat a zároveň nechybovat, ale to už by se z nás nejspíš stali roboti bez emocí. Kdybychom nechybovali, neměli bychom možnost se ani zlepšovat, nehledali bychom žádná nová řešení a postupy, neměnili bychom názory, nezkoušeli dělat věci jinak. Zkrátka bychom dělali vše tak, jak nám to jednou už zafungovalo a v tom není žádný rozvoj. Co je ale důležité, abychom mohli dělat chyby bezpečně a uměli si z nich vzít cenné lekce, to je náš přístup k chybování jako takovému. Výčitky, lítost, pocity, že jsme hloupí a neschopní, nás nikam neposunou. Maximálně blíže k negativním emocím. Když ale změníme přístup a dovolíme si i chybovat a poučit se z vlastních chyb, můžeme se stávat moudřejšími, silnějšími a autentičtějšími osobnostmi. Každý z nás někdy v životě udělal chybu. Jsou to věci, na které možná nejsme hrdí, možná to byly i chyby fatální. Určitě ale nás vyškolily natolik, že už je víckrát neuděláme. Už budeme vědět, že "tato plotýnka opravdu pálí". S každou takovou chybou, ze které se poučíme, zároveň vnitřně rosteme, učíme se, vzděláváme a taková chyba nám může přinést víc, než deset sebevzdělávacích kurzů. Když upadnete, nebojte se znovu vstát. Je jedno, že se vám budou klepat kolena, je jedno, že se cítíte jako hlupák, že se vám možná někdo za zády posmívá a vy se červenáte. To všechno není pro život podstatné. Důležité je vědomí, že jste vstali, znovu se postavili na nohy a odkráčeli jste středem. Proto se nebojte chybovat. Příště už totiž budete vědět, že tady je výmol, tady zase překážka nebo vysoký obrubník. Už budete poučeni a případně můžete díky svému pádu pomoci i někomu jinému, kdo už stejný pád opakovat nemusí.